Jednou tam musí každé dítě. I to malé švícko Batík. Do školy se musí, jinak bychom všichni byli hloupí nezbedové, kteří jen tropí alotria a hlouposti. Alespoň takhle nějak to říkala Batíkova maminka, když jí Batík vysvětloval, že má ještě čas, že ještě dost nevyrostl, že neuvidí na tabuli a že se bojí, aby omylem nesnědl křídu. Ale nic nezabralo. Zítra se jde, skončila maminka rázně diskusi.
Švíckovská škola je trochu jiná než ta normální. Děti do ní chodí už od pěti let, místo tašky mají mošnu a v ní místo učebnic dratev, verpánek a další ševcovské nádobíčko. Na verpánek se posadí a učí se ovládat ševcovské řemeslo. A zároveň se učí počítat - kolik metrů nití je potřeba, jakdlouhé musí být tkaničky... taky číst - jak se boty šijí...i psát, to když musí svoji botku hezky popsat, aby ještě než se ušije, každý věděl jak vypadá... i kreslit, protože hodně ševců si botku nejdřív nakreslí, než se pustí do šití... A podobně se učí zeměpis - protože různé botky se nosí v Austrálii a jiné - pěkně chlupaté - na severním pólu. Tak se malá švícka všechno naučí a ani jim to nepřijde, že sedí ve škole.
A pak tam mají dva speciální předměty: Naslouchovědy, v jednom se naslouchá, co povídají nohy a v druhém, co boty. Protože oběma musí přece každé švícko na tomhle světě rozumět nejlíp! Když si noha řekne o pořádnou pevnou botu, dostane ji. A když o jemnou botičku, co ji ani pomalu neucítí, dostane ji taky. Naslouchovědy se učí celý život a patří k ševcům jako mouka ke mlynářům.
Ve švíckovské škole platí navíc jedno speciální pravidlo. Každý den musíš udělat nějaký dobrý skutek. Třeba mrňavounký, ale musíš. A když ho neuděláš anebo si ho vymyslíš, vždycky se na to přijde! Prý to sleduje pan Podpatek, kterého sice nikdy nikdo neviděl, ale prý šil a stále šije boty těm největším kouzelníkům, od kterých se hodně naučil. Šije botky dokonce andělům a vílám! A někdo tvrdí, že šije boty i Luciferovi. Buď jak buď, před ním se nic neutají a zvlášť ne vymýšlení dobrých skutků. Když podvádíš, přilepí tě ševcovskou smolou na verpánek a rok s ním musíš chodit, i spát, i jezdit na kole. A věru to není vůbec pohodlné. A ještě jedna věc byla ve švíckovské škole důležitá. Chodí se do ní jen od úterka do pátku, protože pondělí žádný správný švec nepracuje. Natož malá švícka!
Do téhle školy Batík vyrazil. Ve skutečnosti se moc těšil, jen neměl rád vstávání, a proto se mamince tak vymlouval. Ráno však byl na nohou doma jako první. Upravil si zástěru, nasadil čepici, připravil mošnu, obul ty nejkrásnější boty, které kdy svět viděl, protože mu je na míru ušil tatínek a různobarevnými korálky nazdobila maminka. Každému hned bylo jasné, s jakou láskou tyhle botky byly ušity. Do mošny přidal svačinu, pro štěstí malý zlatý cvoček, ten měl od babičky!, plyšovou myšku na hraní a šlo se. Maminka s tatínkem ho doprovázeli a zářili pýchou na to své švícko! Před školou jim naposled zamával a za chvíli už seděl na verpánku ve třídě spolu s dalšími dvaceti dětmi. Seděl hned u okna v první lavici u okna, ale protože mrňavá holčička s velkými červenými brýlemi přes tu jeho střapatou hlavu neviděla na tabuli, pustil jí místo sebe. Paní učitelka Blesková se na všechny usmívala, povídala jim a první školní den utekl jako voda. Vlastně se ve škole Batíkovi moc líbilo. Třída voněla čerstvým vymalováním, paní učitelka uměla hrát na klavír a krásně zpívala, o přestávce byla s klukama legrace... prostě bájo. A toho učení, prý už od zítřka, říkala paní učitelka, se Batík nebál. Byl hlava otevřená a všechno mu šlo vždycky snadno. Těžší než jízda na kole bez držení řidítek do zatáček to být nemůže, říkal si. A to se naučil hodně rychle. Nezapomeňte, švícka, loučila se s nimi paní učitelka, každý den alespoň jeden dobrý skutek.
Před školou už na Batíka čekala maminka a on jí hned všechno vyprávěl. A co dobrý skutek, zeptala se maminka nakonec, máš už? A hned začala navrhovat: Co třeba uklidit si hračky. Nebo mi pomoci s nádobím? Nebo tatínkovi na zahrádce? Ale všechno to Batíkovi připadalo málo. Uklidit si hračky, pomyslel si, to není žádný dobrý skutek. Nádobí, kdepak! Musím udělat něco opravdu pořádného. Ať pani učitelka kouká. A třeba pak budu taky šít boty kouzelníkům a vílám a vodníkům a Krakonošovi, jako pan Podpatek... Možná budu ještě slavnější než pan Podpatek! Batík zavrhoval jeden dobrý skutek za druhým. Nic mu nebylo dost velké do oka, nic nestačilo, nic nebylo dost dobré pro malé švícko. Jedině zachránit svět, jenže ten den na- štěstí nebylo od čeho. Čas zatím běžel jak splašený. Sluníčko už dávno zapadlo a Batík pořád přemítal, co tak velkodobrého by udělal. A pak se najednou otevřely dveře a maminka povídá: Jde se spát, zítra se jde zase do školy. Spát, zděsil se Batík, ale já neudělal žádný dobrý skutek. Já neudělal vůbec nic. Maminka mu dala pusu: Vypadáš nějak vyděšeně, ustaraně na něj pohlédla, neboj, uvidíš, že si brzo zvykneš. Přikryla ho až po krk a potichu zavřela dveře.
Co teď, začal zděšeně přemýšlet Batík, musím rychle něco udělat, vyperu všechno prádlo, ať má maminka radost... ale vždyť ho spíš zničím... Tak tatínkovi něco opravím, ale co... já nevím, já už nic nestihnu. A chudinka Batík se celý rozklepal strachy, potichu začal plakat a vůbec nevěděl, co dělat. A když z obýváku uslyšel, jak hodiny odbily půlnoc, naskočila mu husí kůže jak antiperle. Tak smutno a tak těžce mu ještě nikdy nebylo. Nejraději by utekl z domova a schoval se někde na kraji světa. Když v tom potichu cinklo okno a v pokoji se rozlila zvláštní měkce oranžová záře. Batík zděšením přestal dýchat, protože věděl, kolik uhodilo. To určitě dorazil sám pan Podpatek...A taky že ano. Posadil se k Batíkovi na kraj postele, ale netvářil se vůbec rozlobeně. Naopak, usmíval se a lehce ho ukazováčkem cvrnkl do nosu.
Tohle kouzlo objevování mě naučil sám velký černokněžník Maldini, šil jsem mu vysoké boty, do kterých se ani v blátě, ani v potoce nesměla dostat kapka vody. A nedostala!, řekl hrdě pan Podpatek. Třeba tě ho taky jednou naučím. Ale jestli budeš takhle plakat a nebudeš spát, budeš ve škole celý tumpachový a nenaučíš se ušít ani cvičky. Když já jsem nestihl udělat žádný dobrý skutek, rozplakal se Batík ještě víc. Jakpak to?, povídá pan Podpatek. No..., vzdychnul Batík. Kometu si z dráhy nevychýlil, aby netrefila Zemi, ani jsi nepřenesl maminku přes propast nad rozbouřenou řekou... a ani jsi jí nevypral prádlo, umíval se potutelně pan Podpatek. Ale já myslím, že jsi přece jen něco dobrého udělal. Podívej, to mě zase naučil Archanděl Gabriel, za to, že jsem mu podrazil jeho andělské stoevíce... Ten je měl pěkně sešmajdané. Pan Podpatek tak nějak zvláštně zakroužil rukou nad Batíkovou zástěrou a najednou na ní, jak na filmovém plátně, se objevil Batíkův první den ve škole, jak sedí v první lavici...a ukazuje holčičce s červenými brýlemi, ať si jde sednout místo něj, aby se pořád nemusela natahovat a obhlížet Batíka, tady bude vidět bez problémů - všechno a jako první! Batík se na to díval, najednou obraz zmizel a zase to byla jen jeho obyčejná školní zástěra.
Pan Podpatek ho pohladil: To mě naučila maminka...Já myslím, že jsi přece jen stihnul něco dobrého udělat, švícko jedno. A teď jestli hned nebudeš spát, tak ti ukážu kouzlo, co mě naučil lesní duch Uzgubut, který dokázal cokoli proměnit v lesní havěť, mech či vodní blechy. Než znovu cinklo okno, Batík usnul. Bylo toho na něj přece jen už moc. A vodní blechou netoužil být. Ráno ho maminka nemohla probudit. Pěkným fofrem se hnali na druhý školní den. Mami, ještě se z něj před vchodem vyhrklo, víš, že u mě byl v noci pan Podpatek! To víš, že jo. Vysočil z boty a povídal si s tebou. Ty kluku, já myslela, že vy už těmhle báchorkám nevěříte. Běž, nebo si tě tam i s Podpatkem nechá pani učitelka po škole. Batík ji zamával a ještě se díval, jak odchází, když v tom na rovině, nikde žádný kamínek ani výmol, zakopla a ulomila si... podpatek. Batík se usmál a pro sebe si řekl: Já už vím svůj dobrý skutek na dnešek. Opravím mamince boty... Pokradmu se rozhlédl kolem sebe a jako by tam nebyl tak úplně sám. Nadhodil mošnu a po třech schodech letěl do třídy. Sedl si za holčičku s červenými brýlemi, která se na něj moc, ale opravdu moc hezky usmála.
